„Můj“ Vettriano

  • Authoradmin
  • Date 21 Červen 2014
  • CategoryNezařazené

Poprvé jsem jméno Jack Vettriano zaslechla, respektive přečetla, v jednom večerním chatu se svou kamarádkou. Mezi „řmy_spiderečí“ došlo i na praktické dotazy typu…“Ty to určitě budeš vědět…“ Tak tentokrát jsem byla na její dotaz ohledně tisku fotky na plátno, schopna celkem rychle odpálit odrážkový seznam požadavků na kýženou fotografii, tak, aby výsledek splňoval funkci dekorační, nikoli odpuzující. Jelikož značky jako dpi a Mpix neříkají všechno všem, poslala mi po chvíli odkaz s „vygoogleným“ seznamem obrazů a slovy…“Tak něco z toho bych chtěla…kdyby to šlo“. Jenže ono to nešlo. Je jasné, že k volnému stažení na netu najdete vettriano2cokoli, pokud se dostatečně snažíte a máte pár dnů volna, ale tady jsem narazila. Rozhodně nejsem podporovatel stahování čehokoli odkudkoli a celkem don Quijotsky bojuji s tím, abych široké daleké okolí naučila navštěvovat fotobanky, byť jde „jen“ o soukromý webík a google je plný krásně zpracovaných obrázků….Jenže tady v tomto případě byl i google velmi striktní. Většina náhledů na díla nějakého pana Vettrianiho byla hodně malá a taky důsledně opatřena vodoznakem. Skvělé. Tak to má být. Jenže, to mě začal zajímat ještě víc.  Proč si dokážete stáhnout Monu Lisu v rozlišení na velikost billboardu bez sebemenších problémů (teď střílím na slepo, ale velké množství děl starých mistrů lze stáhnout v kvalitě více než dostačující…) a tady obrazy nějakého Skota jsou velmi dobře chráněné. Pomiňme národnost a podprahovou spojitost s jakousi finanční úzkostí. Tady šlo o víc. Je výborný. Čím více jsem si obrazy prohlížela…ještě dlouho do noci… tím víceMylosers se ve mně probouzel pocit, že pokud budu chtít kamarádce pomoct vyřešit její problém s dekorací obydlí, přes tiskárnu to určitě nepůjde. Že budu muset tentokrát sáhnout pro štětce a paletu nikoli do sekce Tools na ploše Photoshopu, ale do skříně. Po letech jsem vytáhla barvy, smetla pavučiny (nemáme tu chovnou stanici členovců…pouhá snaha zdůraznit, že po letech je opravdu po hooodně letech) a řekla si, že to přece dám. Reprodukce nemůže být nic, co by člověk, co má trochu talentu (trocha sebechvály denně neuškodí :)) a hodně odhodlání, nemohl dát, pokud si zrovna nevybere něco od Rembrandta. A tady to vypadalo docela schůdně. Takže vytisknout malou náhledovku, zajet pro plátna, doplnit barvy a pustit se do toho. Jednoho loňského letního večera „TO“ začlo. „TO“ píšu záměrně, protože časem se z tohoto pokusu stal koníček…záliba….Jednak díky tomu, že kamarádce se obraz líbil a na stěně ložnice byl dostatek místa co volal po doplnění dalšími kousky….a také proto, že obrazy pana Jacka jsou několikavrstvé. To, co obdivuju na obrazech mé oblíbené „zlaté éry“ 16. a počátku 17. století. Velká díla jsou úžasná díkvettriano1y tomu, že když se na ně dívám po stopadesáté, pokaždé na nich objevím něco jiného, nebo z nich pořád cítím nějakou energii…něco, co člověka chytne a nepustí. A mě chytil Vettriano tím, jak je nenapodobitelný v zachycení okamžiku, vášně, agrese, smutku….v zachycení vteřiny, která je pravdivá jen v ten moment…ten moment, který je začátkem příběhu a jeho dokončení je na každém, kdo se na obraz podívá..Vytváří tisíce příběhů svým jedním počátečním momentem…A také mě chytil jako někoho, kdo se marně snaží přiblížit se jehnight_geometryo technice a schopnosti hry světel a stínů na lidských tělech. Tak geniálně jednoduché na pohled a tak neskutečně těžké na realizaci. Schopnost mistrů. A tak díky jednomu večernímu chatu a jedné prázdné zdi v ložnici se zrodil můj občasný koníček. Momentálně mám rozmalovaný další obraz a v jednom adresáři svého počítače ještě pár „horkých favoritů“. Nejde mi o dokonalé napodobení každého tahu a identickou přesnost… Jde mi o vytvoření vlastního příběhu…vlastního pohledu s vlastním koncem…a naštěstí lidé, pro které je maluji na to mají stejný…alespoň úhel… pohledu 🙂

 

 

Write a comment